Mor a karanténa na palubě lodi jejího veličenstva

Titulární poručík Hornblower seděl v záďovém prostoru dlouhého člunu vedle pana Taplinga z diplomatických služeb, s nohama mezi váčky se zlatem. Nad ním se tyčilo strmé pobřeží Oranského zálivu a před ním se prostíralo město, bílé ve slunečním svitu a vypadalo jako změť mramorových balvanů, rozházená nějakou bezstarostnou rukou po okolních kopcích, jež se tu zvedaly z moře. Listy vesel, jak posádka člunu rytmicky zabírala na něžných vlnkách, se zakusovaly do nejčistší smaragdové zeleně. Uplynula jen chvíle, co za sebou posádka zanechala tu nejmodřejší modrou, jakou mohlo Středozemní moře nabídnout.

„Odsud je to krásný pohled,“ poznamenal Tapling, dívající se na město, k němuž se přibližovali, „ale při bližším ohledání zjistíte, že vás zrak ošálil. A což teprve nos! Smrad ortodoxních věřících musíte cítit, abyste mu uvěřil. Přirazte s člunem támhle k molu, pane Hornblowere, za ty šebeky.“

„Aye, aye, pane!“ potvrdil kormidelník, když Hornblower vydal příslušný rozkaz.

„Támhle u pobřežní baterie stojí hlídka,“ poznamenal Tapling, pozorně se kolem sebe rozhlížející, „i když napůl spící. A všimněte si těch dvou děl ve dvou věžích. Bezpochyby to jsou dvaatřicetiliberky. A kamenné kule naskládané v pohotovosti. Kamenná střela se po nárazu rozletí na kusy a způsobí škody daleko přesahující její rozměry. Všechny ty hradby se zdají být pevné. Dobýt Oran přepadem by nebylo snadné, na to vemte jed. Jestli se Jeho Majestát bej rozhodne podříznout nám krky a ponechat si naše zlato, bude trvat dlouho, než budeme pomstěni, pane Hornblowere.“

„Pochybuji, že by mě v takovém případě uspokojilo vědomí, že budu pomstěn, pane,“ pokrčil rameny Hornblower.

„To má svou logiku. Ale Jeho Majestát nás tentokrát ušetří. Slepice snáší zlatá vejce – lodní náklad zlata každý měsíc musí být v tyhle časy konvojů pro pirátského beje darem z nebes.

„Zvedněte vesla!“ zvolal kormidelník.

Dlouhý člun sklouzl podél mola a posádka jej zručně vyvázala. Přinejmenším pár postav sedících ve stínu k nim otočilo oči a v některých případech dokonce i hlavy, aby se podívali na posádku britského člunu. Několik snědých Maurů se objevilo na palubách šebek, shlíželi na ně a jeden nebo dva na ně cosi volali.

„Bezpochyby popisují předky nevěřících,“ řekl Tapling. „Hole a kameny mně můžou přelámat končetiny, ale slova mě nikdy zranit nemohou, zvláště když jim nerozumím. Kde je náš muž?“

Zaclonil si oči, aby se rozhlédl po nábřeží.

„V dohledu není nikdo, pane, kdo by vypadal jako křesťan,“ poznamenal Hornblower.

„Náš muž není křesťan,“ poučil ho Tapling. „Je bílý, ale není křesťan. Bílý je v důsledku francouzsko-arabsko-levantské směsice. Je to dočasný konzul Jeho britského Veličenstva v Oranu a kvůli osobnímu prospěchu musulman. Být ortodoxní věřící totiž s sebou přináší vážné nevýhody. Kdo by chtěl mít najednou čtyři manželky, zvláště když platí za pochybné privilegium, že se musí zříct vína?“

Tapling vystoupil na molo a Hornblower jej následoval. Pod nimi se konejšivě čeřily vlnky zálivu a do tváří jim z kamenných kvádrů, na kterých stáli, sálal oslepující žár poledního slunka. Daleko na vlnách zálivu stály zakotvené lodě – zásobovací loď a H.M.S. Indefatigable – skýtající na modrostříbrné hladině majestátní pohled.

„Stejně bych byl v tuhle chvíli raději na flámu v  Drury Lane,“ prohodil Tapling. (Londýnská ulice Drury Lane byla v době našeho příběhu centrem prostituce a barů pochybné pověsti).

Otočil se, aby si prohlédl městské hradby, které chránily město před útokem z moře. K nábřeží se otevírala úzká brána, chráněná po každé straně baštami. Na vrcholku bylo vidět strážné v rudých kaftanech. V hlubokém stínu brány se cosi hýbalo, ale očima oslněnýma sluncem se nedalo poznat, co to je. Potom se ze stínu vynořila malá skupinka směřující k nim – polonahý černoch vedoucí osla, na jehož hřbetě seděla bokem příliš blízko ke kořenu ocasu hřmotná postava v bílé róbě.

„Neměli bychom vyjít konzulovi Jeho britského Veličenstva na půl cesty naproti?“ zeptal se Tapling. „Ne. Ať přijede až k nám.“

Černoch zastavil osla a muž na jeho hřbetu sklouzl na zem a vydal se k nim. Byl to obrovitý člověk, kolébající se ve své róbě na rozčapených nohách, s bílým turbanem nad širokou opálenou tváří. Rty a tváře měl zarostlé řídkým černým knírem a plnovousem. 

„Váš služebník, pane Durasi,“ promluvil Tapling. „A dovolte mi, abych vám představil titulárního poručíka Horatia Hornblowera z fregaty Indefatigable.“

Pan Duras kývl potící se hlavou. 

„Přivezli jste peníze?“ zeptal se hrdelní francouzštinou. Hornblowerovi nějakou chvíli trvalo, než přizpůsobil mozek tomu jazyku a ucho Durasově výslovnosti.

„Sedm tisíc zlatých guineí,“ odpověděl Tapling vcelku ucházející francouzštinou.

„Dobrá,“ řekl Duras se zjevnou úlevou. „Jsou ve člunu?“

„Jsou ve člunu a ve člunu prozatím zůstanou,“ odpověděl Tapling. „Pamatujete si, jaké byly ujednány podmínky? Čtyři sta tučných dobytčat a patnáct set fanegasů* ječmenného zrní. (Fanegas je španělská dutá míra = 55,5 litru). Až je všechny uvidím v našich člunech a čluny u lodí tam v zátoce, potom vám předám peníze. Máte dodávku připravenou?“

„Brzy.“

„Přesně to jsem čekal. Jak dlouho to bude?“

„Brzy – moc brzy.“

Tapling se zatvářil rezignovaně.

„Potom se musíme vrátit k lodím. Zítra, možná pozítří bychom se mohli se zlatem vrátit.“

Na Durasově potící se tváři se objevil výraz zděšení.

„Ne, to nedělejte,“ zvolal poplašeně. „Vy neznáte Jeho Veličenstvo beje. Je přizpůsobivý. Jakmile se dozví, že zlato je tu, ihned vydá rozkazy, aby sem dobytek přihnali. Zlato odvezete, a on nehne ani prstem. A – a – na mě se rozhněvá.“

„Ira principis mors est,“ pronesl Tapling a když spatřil Durasův nechápavý výraz, obtěžoval se s překladem. „Hněv velmožů znamená smrt. Není to tak?“

„Ano,“ přisvědčil Duras a na oplátku pronesl cosi v neznámém jazyce a v podivném gestu bodl do vzduchu prsty. Potom také přeložil: „Kéž se to nestane.“

„My samozřejmě doufáme, že se to nestane,“ souhlasil Tapling s odzbrojující srdečností. „Tětiva, hák dokonce i bastinado jsou nepříjemné. Bylo by nejlepší, kdybyste zašel za bejem a přiměl ho, aby vydal patřičné rozkazy stran obilí a dobytčat. Jinak se soumrakem odplujeme.“

Tapling pohlédl do slunce, aby zdůraznil časový limit.

„Půjdu,“ přikývl Duras a v odzbrojujícím gestu rozpřáhl ruce. „Půjdu. Ale prosím vás, neodplouvejte. Jeho Výsost je možná zaneprázdněna ve svém harému. V takovém případě jej nikdo nesmí vyrušovat. Ale já to zkusím. Ječmen už je připraven – je uskladněn támhle v citadele. Už stačí jenom přihnat dobytek. Prosím vás, buďte trpěliví. Zapřísahám vás. Jeho Výsost není zvyklý na obchodování, jak víte, pane. A už vůbec není zvyklý na obchodování ve stylu Franků.“

Duras si cípem róby otřel tvář zalitou potem.

„Omluvte mě,“ řekl. „Necítím se dobře. Ale půjdu k Jeho Výsosti. Už jdu. Prosím vás, počkejte na mě.“

„Až do západu slunce,“ řekl Tapling nesmiřitelně.

Duras zavolal na svého černošského sloužícího, který dřepěl skrčený pod břichem osla, aby byl ve stínu. Tělnatý Duras se s námahou vyšplhal na oslí zadek. Znovu si otřel tvář a se zmateným výrazem se na ně zadíval.

„Počkejte na mě,“ byla jeho poslední slova, zatímco černoch odváděl osla zpátky k bráně.

„Bojí se beje,“ sledoval Tapling jeho odjezd. „Raději bych stál tváří v tvář dvaceti bejům než admirálovi siru Johnovi Jervisovi, když jej popadne záchvat vzteku. Co řekne, až se dozví o tomhle dalším zdržení, když už teď je loďstvo na snížených přídělech? Udělá si z mých střev vázanku.“

„Od těchhle lidí se nedá očekávat přesnost,“ uklidňoval ho Hornblower s jednoduchou filozofií člověka, který nenese odpovědnost. Ale pomyslel na britské válečné námořnictvo bez přátel, bez spojenců, udržující zoufale blokádu nepřátelské Evropy tváří v tvář číselné převaze, bouřím, nemocem a teď také hladomoru.

„Podívejte se támhle!“ zvolal náhle Tapling a ukázal prstem.

V suché odvodňovací strouze táhnoucí se tu přes nábřeží se objevila velká šedivá krysa. Bez ohledu na jasné sluneční světlo tu seděla a rozhlížela se po světě. Dokonce i když na ni Tapling zadupal, nejevila žádné známky paniky. Když zadupal podruhé, zvolna se otočila a znovu zamířila do stoky, uklouzla, takže chvíli se v ústí stoky zmítala na zádech, ale pak se zase vyhrabala na nohy a zmizela ve tmě.

„Určitě je to stará krysa,“ pronesl Tapling zadumaně. „Nejspíš taky senilní. Možná dokonce i slepá.“

Hornblower se o krysy v nejmenším nestaral, ať už byly senilní nebo ne. Vykročil směrem k dlouhému člunu a vládní úředník jej následoval.

„Vztyčte hlavní plachtu, Maxwelli, ať máme trochu stínu,“ nařídil Hornblower. „Zůstáváme tady po zbytek dne.“

„Je to úžasná úleva,“ prohlásil Tapling a posadil se na kamenný úvazník vedle člunu, „trčet v tomhle pohanském přístavu. Člověk se nemusí strachovat, že mu nějaký chlap dezertuje. Nemusí si dělat starosti kvůli alkoholu. Jedině o dobytek a ječmen. A jak vykřesat jiskru z tohohle troudu.“

Profoukl dýmku, kterou vytáhl z kapsy, a chystal se ji nacpat. Člun byl teď stíněn hlavní plachtou, námořníci seděli v přídi a potichu klábosili, zatímco jiní se uvelebili, jak se dalo, v otěžovém prostoru na zádi. Člun se mírumilovně kolébal na mírně zvlněné hladině, rytmický zvuk fendrů skřípajících mezi bortem člunu a molem měl uklidňující účinek a město a přístav klimbaly ve žhnoucím odpoledním žáru. Avšak pro mladého muže Hornblowery činorodé povahy nebylo snadné vydržet tak dlouhou nečinnost. Vyšplhal se na molo, aby si protáhl nohy, a procházel se sem a tam. Po nábřeží se potácel jakýsi Maur v bílém rouchu a s turbanem na hlavě. Jeho chůze byla nejistá a klopýtal s nohama široce rozkročenýma, aby lépe udržel rovnováhu.

„Co jste to říkal, pane, o tom, že si muslimové oškliví alkohol?“ obrátil se Hornblower na Taplinga, sedícího v otěžovém prostoru.

„Neřekl jsem doslova, že si ho oškliví,“ bránil se Tapling. „Ale proklínají ho, je nelegální, nedovolený a dá se těžko sehnat.“

„Támhle je někdo, kdo si dal práci a sehnal ho, pane,“ ukázal Hornblower.

„Ukažte, podívám se,“ škrabal se Tapling ze člunu. Také nudící se námořníci, jak uslyšeli o alkoholu, vylezli z přídě na molo.

„Vypadá jako chlap, který si mohutně přihnul,“ souhlasil Tapling.

„Tři plachty ve větru, pane,“ poznamenal Maxwell, když se Maur zakymácel.

„A všechny pěkně přitlačené ke stěžňům,“ přisadil si Tapling, když se Maur prudce otočil kolem své osy.

Na konci otočky padl s žuchnutím na obličej. Zpoza roucha několikrát vystrčil hnědé nohy a zase je zatáhl a pak zůstal nehybně ležet s hlavou na rukou. Turban mu spadl na zem a odhalil oholenou lebku se střapcem vlasů na temeni.

„Přišel o všechny stěžně,“ poznamenal Hornblower.

„A pěkně narazil na mělčinu,“ dodal Tapling.

Ale Maur tam ležel naprosto bez zájmu o okolní svět.

„A támhle je Duras,“ upozornil Hornblower.

Branou projížděla masivní postava na oslíkovi. Další osel za ním nesl jinou tělnatou postavu a každého osla vedl jeden černý otrok a za nimi přicházel tucet snědých individuí, jejichž muškety a cosi jako uniformy prozrazovaly, že se jedná o vojáky.

„Pokladník Jeho Výsosti,“ řekl namísto představování Duras, když oba slezli z oslů. „Přijel, aby vyzvedl zlato.“

Tělnatý Maur na ně nadutě pohlédl; Duras se na horkém slunci stále vydatně potil.

„Zlato je támhle,“ ukázal Tapling. „V otěžovém prostoru dlouhého člunu. Můžete se na ně podívat zblízka, pokud my se zblízka podíváme na zboží, které hodláme nakoupit.“

Duras přetlumočil jeho slova do arabštiny. Následovala rychlá slovní výměna, než se pokladník očividně podvolil. Otočil se a zamával paží směrem k bráně, což byl bezpochyby dohodnutý signál. Okamžitě se objevilo pochmurné procesí – dlouhá řada mužů, všichni téměř nazí, bílí, černí a míšenci, každý klopýtající pod těžkým pytlem obilí. S nimi kráčeli také dozorci s holemi.

„Peníze,“ řekl Duras jako výsledek nějakého pokynu od pokladníka.

Na Taplingův pokyn začali námořníci zdvihat na molo těžké váčky se zlatem.

„Až bude obilí na nábřeží, tak tam dám také zlato,“ řekl Tapling Hornblowerovi. „Nespouštějte ze zlata oči, já se zatím podívám na některé ty pytle.“

Tapling vykročil ke skupině otroků. Tu a tam otevřel některý z pytlů, podíval se dovnitř a prozkoumal hrst zlatého ječmene. Jiné pytle prozkoumal pohmatem zvenčí.

„Není možné prohlédnout ty pytle všechny, jsou to tisíce tun ječmene,“ poznamenal, když se vrátil k Hornblowerovi. „Předpokládám, že v řadě z nich bude písek. Ale takhle to chodí u pohanů. Cena je stanovena podle toho. Výborně, efendi.“

Na Durasův pokyn a pod pobídkami dozorců se dali otroci do práce, klusali po nábřeží a shazovali pytle do nákladního člunu, který tu kotvil. První tucet mužů byl určen do pracovní skupiny, která náklad rozkládala rovnoměrně na dno člunu, ostatní odklusali, aby přinesli další náklad. Těla se jim přitom leskla potem. Zároveň vyšlo z brány několik snědých honáků, ženoucích malé stádo dobytka.

„Zakrslá, mrňavá stvoření,“ poznamenal Tapling a kriticky si je prohlížel, „ale s tím jsme při stanovení ceny také počítali.“

„Zlato,“ opakoval Duras.

V odpověď Tapling otevřel jeden z váčků u svých nohou, nabral hrst zlatých guineí a nechal je protékat mezi prsty zpátky do váčku.

„Je tady pět set guineí,“ řekl. „Čtrnáct váčků, jak vidíte. Budou vaše, až budou čluny naloženy a odvázány.“

Duras si unaveným gestem otřel tvář. Zdálo se, že je slabý v kolenou a opřel se o trpělivého osla, který stál za ním.

Dobytčata byla nahnána po můstku do dalšího z nákladních člunů a nyní se objevilo druhé stádo a čekalo. 

„Pokračuje to rychleji, než jste doufal,“ poznamenal Hornblower.

„Podívejte se, jak ženou ta nešťastná stvoření,“ odpověděl stručně a výstižně Tapling. „Podívejte se! Věci pokračují rychle, když vás nezajímají ani lidé z masa a krve.“

Jeden barevný otrok padl pod svým břemenem na zem. Ležel tam, aniž by reagoval na rány holemi, které na něj pršely od dozorců. Jenom trochu škubal nohama. Konečně ho někdo odtáhl z cesty a průvod s pytli se dal znovu na pochod směrem k nákladnímu člunu. Druhý člun se rychle plnil dobytčaty, natlačenými do těsné, bučící masy, v níž nebyl žádný pohyb možný.

„Jeho Majestát skutečně dodržel slovo,“ podivil se Tapling. „Já bych odhadoval tak polovičku, kdyby se mě někdo zeptal předtím.“

Jeden z honců na nábřeží se posadil s tváří ve dlaních. Teď se ochable svezl na stranu.

„Pane…“ začal Hornblower mluvit na Taplinga a oba muži na sebe pohlédli, neboť je současně napadla stejná strašlivá myšlenka.

Duras začal něco vykládat. S jednou rukou na oslím hřbetě a s druhou gestikulující ve vzduchu vypadal, jako že pronáší nějaký projev, ale jeho slova, jež vykřikoval chraptivým hlasem, nedávala žádný smysl. Tvář měl oteklou víc, než by se při jeho obezitě zdálo možné, znetvořenou divokým výrazem a zalitou krví tak, že se v důsledku opálení zdála černá. Duras se pustil osla a začal se před udivenými zraky Maurů a Angličanů otáčet v polokruzích. Hlas přešel do šepotu, nohy se pod ním podlomily a on padl na ruce a kolena a potom na tvář.

„To je mor!“ zvolal Tapling. „Černá smrt! Viděl jsem to ve Smyrně v šestadevadesátém!“

On a další Angličané ucouvli na jednu stranu, vojáci a pokladník na druhou a nechali škubající se tělo ležet na prázdném prostranství mezi sebou.

„Mor, pro svatého Petra!“ zaječel jeden z mladých námořníků. Málem už se rozběhl k dlouhému člunu.

„Ani se nehněte, vy tam!“ zakřičel Hornblower, vystrašený morem, ale vzhledem k tomu, že už mu disciplina tak vrostla pod kůži, automaticky zarazil paniku v zárodku.

„Byl jsem blázen, že jsem na to nepomyslel dříve,“ řekl Tapling. Ta krysa v posledním tažení – támhle ten chlápek, o kterém jsme si mysleli, že je opilý. Mělo mě to napadnout!“

Voják, který byl podle všeho velícím seržantem pokladníkovy eskorty, vzrušeně rozmlouval s náčelníkem dozorců otroků a oba se ohlíželi a ukazovali na umírajícího Durase. Pokladník sám si tiskl roucho k tělu a díval se na nebožáka u svých nohou fascinován hrůzou.

„No tak, pane,“ oslovil Hornblower Taplinga, „co budeme dělat?“

Hornblower měl takovou povahu, která vyžadovala tváří v tvář krizi okamžité činy.

„Dělat?“ odpověděl Tapling s hořkým úsměvem. „Zůstaneme tady a shnijeme tu.“

„Zůstaneme tady?“

„Loďstvo nás nikdy nevezme zpátky. Ne, dokud neproděláme tři týdny karantény. Tři týdny poté, co se objeví poslední případ. Tady v Oranu.“

„Nesmysl!“ vykřikl Hornblower a veškerá úcta k nadřízenému z něj vyprchala. „To nikdo nenařídí.“

„Že nikdo? Viděl jste někdy epidemii v loďstvu?“

Hornblower nic takového nikdy neviděl, ale slyšel o tom dost – o loďstvech, kde devět mužů z deseti zemřelo na hnisavou infekci. Přelidněné lodě, kde každý muž měl 56 centimetrů prostoru pro svůj hamak, byly ideálním místem pro vznik epidemií. Uvědomil si, že žádný kapitán, žádný admirál nebude něco takového riskovat kvůli člunu s posádkou dvaceti mužů. 

Dvě šebeky uvázané u mola náhle odrazily a razily si cestu z přístavu, poháněné dlouhými vesly. 

„Mor musel vypuknout teprve dneska,“ uvažoval Hornblower, neboť zvyk dedukce byl v něm silně zakořeněný navzdory svíravému strachu.

Honáci chvatně opouštěli svou práci a širokým obloukem se vyhýbali jednomu z nich, který ležel na nábřeží. U městské brány to vypadalo, že strážní zahánějí lidi zpátky do města – očividně se pověsti o moru rozšířily natolik, že vyvolaly paniku a strážní jistě dostali příkaz nedovolit obyvatelům, aby vycházeli do venkovní krajiny. Brzy se budou ve městě dít příšerné věci. Pokladník se drápal na svého osla, dav otroků-nosičů obilí se vytrácel poté, co dozorci uprchli.

„Musím to ohlásit na lodi,“ řekl Hornblower. Tapling jakožto civilní diplomatický úředník nad ním neměl žádnou velitelskou pravomoc. Veškerá odpovědnost ležela na Hornblowerovi. Dlouhý člun a jeho posádka byli pod Hornblowerovým velením, jež mu svěřil kapitán Pellew, jehož pravomoc pocházela od krále.

Panika se šířila úžasným tempem. Pokladník byl pryč. Durasův černoch odjel na oslu svého zemřelého pána. Vojáci se urychleně stahovali v stmelené skupině. Nábřeží bylo teď už vylidněné, s výjimkou mrtvých a umírajících. Podél břehu nejspíš vedla podél paty hradeb cesta do venkovní krajiny, kam se všichni toužili dostat. Angličané tu stáli osamoceni, s váčky zlata u nohou. 

„Mor se šíří vzduchem,“ řekl Tapling. „Umírají na něj dokonce i krysy. Jsme tady už celé hodiny. Byli jsme dost blízko tady – k tomu –„ ukázal na umírajícího Durase – „mluvili jsme s ním, dýchal na nás. Který z nás bude první?“

„To poznáme, až přijde čas,“ odpověděl Hornblower. Měl naopak v povaze, aby si tváří v tvář depresi zachoval optimismus. Kromě toho nechtěl, aby muži slyšeli, co Tapling říká.

„A támhle je loďstvo!“ řekl Tapling hořce. „Tohle všechno“ – kývl k opuštěným nákladním člunům, z nichž jeden byl téměř plný dobytka a druhý téměř plný pytlů s obilím – „tohle všechno by bylo jako dar z nebes. Muži jsou na dvoutřetinových přídělech.“

„Krucinál, přeci s tím dokážeme něco udělat,“ neudržel se Hornblower. „Maxwelle, naložte zlato zpátky do člunu a složte ten baldachýn.“

Důstojník hlídky na palubě H.M.S. Indefatigable viděl, jak se dlouhý člun vrací z města. Mírný vítr kolébal fregatu a transportní brigu Caroline na kotvách a dlouhý člun místo aby přirazil k boku, zatočil do závětří pod záď Indefatigable.

„Pane Christie!“ zakřičel Hornblower, stojící v přídi dlouhého člunu.

Důstojník hlídky přišel k zábradlí na zádi.

„Co se děje?“ dožadoval se udiveně vysvětlení.

„Musím mluvit s kapitánem.“

„Tak vylezte na palubu a promluvte si s ním. Co to, k čertu, má…?“

„Prosím vás, poproste kapitána, jestli s ním mohu mluvit.“

Pellew se objevil v okně záďové kabiny. Stěží mohl hlasitou konverzaci přeslechnout.“

„Ano, pane Hornblowere?“

Hornblower mu řekl novinky.

„Držte se v závětří, pane Hornblowere.“

„Ano, pane. Ale zásoby…“

„Co je s nimi?“

Hornblower nastínil situaci a vyslovil svou žádost.

„To je velice nezvyklé,“ přemítal Pellew. „Kromě toho…“

Nechtěl nahlas vykřičet to, co si myslel, že totiž každý v dlouhém člunu možná brzy zemře na mor.

„Budeme v pořádku, pane. Jsou to potraviny pro celou eskadru na týden.“

O to tady šlo, tohle byla životně důležitá záležitost. Pellew musel zvážit možnost ztráty transportní brigy proti možnosti, že získá zásoby, nezměřitelně důležitější, které umožní eskadře střežit vstup do Středozemního moře. Při pohledu z tohoto úhlu měl Hornblowerův návrh ještě větší váhu.

„No tak tedy dobrá, pane Hornblowere. Než dovezete zásoby, tak nechám posádku přeložit. Jmenuji vás velitelem Caroliny.“

„Děkuji vám, pane.“

„Pan Tapling bude s vámi i nadále jako cestující.“

„Výborně, pane.“

Takže když posádka dlouhého člunu, potící se námahou u vesel, dopravila dva nákladní čluny do zátoky, našla vylidněnou Caroline houpající se na kotvách, přičemž z paluby Indefatigable tucet zvědavých očí sledovalo dalekohledy postup operace. Hornblower šplhal po boku brigy s půltuctem mužů.

„Vypadá jako ta zatracená Noemova archa, pane,“ poznamenal Maxwell.

Přirovnání sedělo. Caroline měla hladkou palubu a celá její plocha byla rozdělena přepážkami na kóje pro dobytek. Aby bylo možné loď obsluhovat, byly stáje překryty palubními ochozy, které vytvářely prakticky souvislou horní palubu.

„A všemi těmi zvířaty, pane,“ poznamenal jiný námořník.

„Ale Noemova zvířata vcházela dovnitř v párech,“ řekl Hornblower. „My takové štěstí nemáme. A musíme dostat na palubu nejdřív ten ječmen. Odstraňte z palubních jícnů to bednění.“

Za normálních podmínek by pracovní četa dvou či tří stovek mužů z Indefatigable vyložila náklad ze člunů v okamžení, ale nyní musela tu práci zastat kompletní osádka dlouhého člunu v poštu osmnácti lidí. Naštěstí Pellew byl natolik předvídavý a laskavý, že nechal z nákladního prostoru odstranit balast, jinak by museli ze všeho nejdříve udělat tuhle namáhavou práci jako první.

„Chopte se těch kladkostrojů, chlapi,“ nařídil Hornblower.

Pellew sledoval, jak první svazky pytlů s obilím zvolna stoupají z nákladního člunu vzhůru, otáčejí se na palubu a jsou spouštěny do nákladních jícnů Caroline.

„Ten bude v pořádku,“ rozhodl se. „Muže k vratidlu a vyplujeme, buďte tak laskav, pane Boltone.“

Hornblower, řídící práce u kladkostrojů, uslyšel, jak se k němu skrze hlásnou troubu nese kapitánův hlas.

„Hodně štěstí, pane Hornblowere. Hlaste se za tři týdny v Gibraltaru.“

„Jasně, pane. Děkuji vám, pane.“

Hornblower se otočil a před ním stál jeden z námořníků, dotýkající se kotníky prstů čela. 

„Promiňte, pane. Ale slyšíte, jak tam dole ten dobytek bučí, pane? Je pekelný vedro a von má žízeň, pane.“

„Krucinál,“ zaklel Hornblower.

Nedostane dobytek na palubu dřív než před soumrakem. Nechal malou skupinu pokračovat v překládání nákladu a se zbytkem mužů začal improvizovat napájení nešťastných zvířat v nákladním člunu. Polovina nákladového prostoru Caroline byla naplněna sudy s vodou a pící, ale dostat vodu dolů do člunu s čerpadlem a hadicí byla těžká dřina, přičemž ubohá zvířata se dole neklidně zmítala v předtuše napájení. Hornblower viděl, jak se nákladní člun naklonil a málem se převrhl. Jeden z jeho mužů – naštěstí ten, který uměl plavat – rychle skočil přes palubu, aby jej zvířata nerozmačkala.

„Krucinál,“ zaklel Hornblower znovu a zdaleka to nebylo naposledy.

Bez jakékoliv odborné asistence se musel naučit řemeslu jak nakládat se skotem na moři a každá chvíle představovala lekci. Námořní důstojník v aktivní službě se rozhodně setkával s nejpodivnějšími povinnostmi. Bylo už dlouho po setmění, když Hornblower ohlásil svým mužům konec práce a bylo dlouho před svítáním, když je opět do práce vzbudil. Pořád ještě bylo časně ráno, když byly uskladněny poslední pytle s obilím a Hornblower se musel rozhodnout, jak zvládnout operaci s vyložením dobytčat z nákladního člunu. Po noci tam dole, kdy měla jen málo vody a ještě méně píce neměla zvířata náladu na nějaké další ústrky, ale ze začátku, dokud byla ještě natěsnána k sobě, šla práce celkem snadno. Pod břicho nejbližšího z nich byl upevněn popruh, zaháknut na kladkostroj a zvíře bylo vyzdviženo a potom spuštěno otvorem v palubě dolů a zahnáno bez potíží do jednoho stání. Křičící námořníci, mávající svými košilemi, to považovali za velkou švandu, ale nebyli si tím moc jistí, když další dobytče, odvázané z popruhu, se rozzuřilo, honilo je po palubě a hrozilo, že je usmrtí rohy. Nakonec také skončilo ve stání a bezpečně za ním zapadla závora. Hornblower, sledující slunce rychle stoupající na východě k obloze, to za žádnou švandu nepovažoval.

A čím byl nákladní člun prázdnější, tím víc prostoru tu dobytek měl k pobíhání. Chytit jedno z nich a navléci mu pod břicho popruh bylo zoufalé dobrodružství. A zbývající napůl divoké volky také nikterak neuklidňoval pohled na jejich druhy, jak jsou jeden po druhém zvedáni s bučením do vzduchu nad jejich hlavami. Ještě než byl den z poloviny u konce, byli Hornblowerovi muži tak vyčerpáni, jako kdyby vybojovali bitvu a nebyl mezi nimi jediný, který by toto nové zaměstnání s radostí nevyměnil za nějakou námořnickou práci, jako je třeba šplhání do lanoví a refování košové plachty za bouřlivé noci. Jakmile Hornblowera napadlo rozdělit prostor nákladního člunu na sekce barikádami z pevných ráhen, šla práce od ruky snadněji, ale zabralo to čas a než byla hotová, utrpěl dobytek několik smrtelných ztrát – slabší kusy uhynuly pod kopyty druhů divoce pobíhajících ve člunu.

A zažili také rozptýlení, když od pobřeží připlul člun se snědými Maury u vesel a pokladníkem na zádi. Hornblower nechal Taplinga, aby vedl vyjednávání – bej nebyl očividně morem tak vyděšen, aby zapomněl na svoje peníze. Hornblower trval jedině na tom, aby se člun držel v závětří a peníze poslal ke člunu po vodě v prázdném soudku od rumu. Když se setmělo, nebyla ve stáních na palubě ani polovina skotu a Hornblower měl starosti, jak zvířata nakrmí a napojí. Diplomaticky tahal rozumy z těch členů posádky, kteří měli nějaké pastýřské zkušenosti. Za nejčasnějšího rána už zase hnal své muže do práce a načerpal chvilkové uspokojení, když viděl, jak Tapling vyskakuje na palubní ochoz z dosahu rozzuřeného vola, který jej proháněl po palubě a odmítal vejít do stání. A když bylo poslední dobytče bezpečně ustájeno, vyvstal před Hornblowerem další problém – jak si má poradit s tím, co jeden z členů posádky uhlazeně nazval „vykydáním stájí“. Krmení – napájení – kydání hnoje… Bylo jasné, že paluba plná skotu slibuje sama o sobě dost nepřetržité práce pro všech osmnáct členů posádky, a to nemluvě o nutnosti starat se také o loď a o plavbu. 

Ale nepřetržitá dřina měla pro posádku jednu nespornou výhodu, jak si Hornblower neochotně připustil – od chvíle, kdy práce začaly, nepadla jediná zmínka o moru. Kotviště, kde se Caroline nacházela, bylo vystaveno severovýchodním větrům a bylo nezbytné, aby vyplula na moře dříve, než nějaký takový vítr začne foukat. Hornblower shromáždil své muže, aby je rozdělil do hlídek. Byl na palubě jediný navigátor, takže musel jmenovat kormidelníka a jeho pomocníka Jordana jako velitele hlídek. Někdo se dobrovolně uvolil, že bude vařit a Hornblower, poté co přejel řadu svých mužů zrakem, určil Taplinga za kuchařova pomocníka. Tapling otvíral ústa, aby protestoval, ale výraz Hornblowerovy tváře zadusil jeho protest v zárodku. Neměli žádného bocmana, žádného tesaře – a také žádného doktora, jak si Hornblower trpce uvědomil. Ale na druhé straně, kdyby nastala chvíle, že by doktora potřebovali, doufal, že bude milosrdně krátká.

„Levoboční hlídka, uvolněte kosatky a hlavní košovku,“ nařídil Hornblower. „Pravoboční hlídka, chopte se kotevního vratidla.“

A tak začalo putování transportní lodě Jeho Veličenstva Caroline, jež se stalo legendou (díky hodně přibarvenému vyprávění členů posádky za nespočetných psích hlídek v pozdějších letech) v celém královském válečném námořnictvu. Caroline strávila tři týdny karantény bezcílným putováním po západních vodách Středozemního moře. Bylo nutné, aby se držela v blízkosti Úžiny, z obav, aby ji západní větry a převládající proudy směřující z oceánu neznemožnily dosáhnout Gibraltaru, až přijde čas. Takže brázdila vody mezi pobřežím Španělska a Afriky a zanechávala za sebou sílící zápach venkova. Caroline byla opotřebovaná loď. Ať už se plavila po moři za jakýchkoliv povětrnostních podmínek, tekla jako cedník. Takže u čerpadel byla pořád nějaká obsluha, ať už odčerpávající nateklou vodu, anebo čerpající mořskou vodu na čištění paluby, či čerstvou vodu pro napojení dobytka.

Vrchní takeláž Caroline byla v takovém stavu, že byla za čerstvého větru téměř neovladatelná, palubní spáry samozřejmě prosakovaly, když byla loď v pohybu, takže dolů nepřetržitě kapalo nepředstavitelné svinstvo. Jedinou útěchou byly dávky čerstvého masa – což byl tovar, jaký někteří z Hornblowerových mužů tři měsíce neochutnali. Hornblower lehkomyslně obětoval jednoho volka denně, protože ve středomořském klimatu se maso nedalo udržet čerstvé. Takže jeho muži si pochutnávali na biftecích a čerstvých jazycích. Na palubě bylo mnoho mužů, kteří hovězí steak nejedli nikdy v životě. 

Ale sladká voda, to byla potíž – pro Hornblowera představovala daleko větší problém než pro kapitána běžné lodě, protože dobytek byl věčně žíznivý. Dvakrát musel Hornblower za svítání vysadit na pobřeží Španělska přepadovou skupinu, která obsadila nějakou rybářskou vesnici a naplnila soudky v místním potoce.

Bylo to nebezpečné dobrodružství a při druhém výsadku se ukázalo, jaké riziko jim hrozí. Zatímco Caroline se snažila vydrápat se od pobřeží znovu na volné moře, vyplul zpoza útesu lugr španělské pobřežní stráže, se všemi plachtami napjatými. Nejprve jej spatřil Maxwell, ale ještě než stačil ohlásit jeho přítomnost, uviděl jej i Hornblower.

„Výborně, Maxwelli,“ snažil se Hornblower působit vyrovnaně.

Zaostřil na člun svůj dalekohled. Nebyl vzdálen víc než tři míle, trochu přitočený k větru a Caroline byla uzavřena v zátoce, odříznuta zemí od všech šancí na únik. Lugr urazil o třetinu delší dráhu než ona a neforemná nástavba Carolinejí nedovolovala přiostřit k větru více než na osm čárek. Jak Hornblower nepřátelskou loď sledoval, vypěnilo v něm sedmnáct dní kumulovaného napětí. Byl naštvaný na osud, který mu určil tohle směšné poslání. Nenáviděl Caroline, její neohrabanost, její smrad a její náklad. Byl rozzuřený na Osud, který jej postavil do téhle beznadějné situace.

„Ksakru!“ zaklel Hornblower a k tomu ještě vztekle dupl na palubní ochoz. „Ksakru a zatraceně!“ 

S údivem si uvědomil, že vztekle poskakuje. Zmocňovalo se ho bojové šílenství a tak nebylo ani pomyšlení na to, že by se vzdal bez odporu. Horečně uvažující mozek mu nabídl plán akce. Kolik mužů posádky může mít člun španělské pobřežní stráže? Dvacet? To bude krajní počet – tyhle lugry byly určeny jenom pro pronásledování drobných pašeráků. A protože měl výhodu momentu překvapení, byla tu pořád šance, navzdory tomu, že lugr nesl čtyři osmiliberky.

„Pistole a tesáky, chlapi!“ zavelel. „Jordane, vezměte si dva muže a ukažte se támhle. Ale zbytek se schová. Ukryjte se. Ano, pane Taplingu, můžete se k nám přidat. Nezapomeňte se ozbrojit.“

Od posádky transportního plavidla přeplněného skotem by nikdo neočekával odpor. Španělé mohli očekávat, že na palubě najdou tak nanejvýš tucet námořníků, a ne dvacet disciplinovaných bojovníků. Šlo jenom o to, aby se podařilo přilákat lugr na dosah.

„Předobokem!“ zavolal Hornblower na kormidelníka. „Připravte se ke skoku, chlapi. Maxwelli, jestli někdo vystrčí hlavu dřív, než dám povel, tak ho vlastnoručně zastřelte. Slyšíte mě? To je rozkaz, a jestli ho porušíte, počítejte s následky.“ 

„Aye, aye, pane!“ odpověděl Maxwell.

Lugr se hnal k nim. Dokonce i v tomhle mírném větru se pod jeho ostrou přídí vzdouvala zpěněná vlna. Hornblower pohlédl vzhůru, aby se ujistil, že Caroline nemá vyvěšenou žádnou vlajku. Podle válečných zákonů tak byl jeho plán legální. Ozval se výstřel z děla a z lugru se vznesl obláček dýmu – rána mířila lodi Caroline před příď.

„Položíme se do driftu, Jordane,“ zvolal Hornblower. „Otěže hlavní košovky. Kormidlo do závětří.“

Caroline přilehla k větru a převalovala se na vlnách připravená kapitulovat. Žádná loď nemohla vypadat bezbrannější.

„Ani slovo, chlapi,“ napomenul Hornblower.

Dobytek v podpalubí žalostně bučel. A tady už připlouval lugr, jasně bylo vidět jeho posádku. Hornblower viděl jednoho důstojníka držícího se úponu hlavní plachty, připraveného vstoupit na palubu, ale zdálo se, že nikomu jinému na nich nezáleží. Všichni si prohlíželi neforemnou nástavbu a smáli se zvukům venkova, které se ozývaly z lodi. 

„Čekejte, chlapi, čekejte,“ pronesl Hornblower.

Lugr už zahýbal k jejich boku, když Hornblowera polila horkost. Náhle si uvědomil, že se zapomněl ozbrojit. Řekl svým mužům, aby si vzali pistole a tesáky a Taplinga upozornil, aby se také ozbrojil, a přitom dočista zapomněl, že by si také měl vzít zbraně. Ale teď už bylo na nápravu příliš pozdě. Někdo v lugru zavolal něco španělsky a Hornblower rozpřáhl ruce na znamenání, že nerozumí. Teď už stáli bok po boku.

„Za mnou, chlapi!“ zařval Hornblower.

Přeběhl po nástavbě, hluboce se nadechl a skočil přes mezeru, která je dělila, na důstojníka držícího se úponu. Znovu se nadechl, jak letěl vzduchem a dopadl na nešťastníka plnou vahou, popadl ho kolem ramen a padl s ním na palubu. Za ním se ozývaly výkřiky a ječení, jak se posádka Caroline vrhala na muže v lugru. Ozýval se dupot nohou, řinčení čepelí a hlomoz boje. Hornblower se s prázdnýma rukama postavil na nohy. Maxwell právě srazil tesákem nějakého muže. Tapling běžel v čele ostatních k přídi, mával tesákem a řval jako šílenec. A potom bylo po všem. Ohromení Španělé se nedokázali postavit pořádně na odpor. 

A tak se stalo, že dvaadvacátý den své karantény připlula Caroline do Gibraltarské zátoky s ukořistěným lugrem španělské pobřežní stráže uvázaným za svou zádí. Táhl se za ní také silný zápach chlévů, ale když Hornblower vstoupil na palubu Indefatigable, aby podal hlášení, měl přinejmenším připravenou odpověď na otázku kadeta Bracegirdla.

„Nazdar, Noe! Jak se mají Šém a Chám?“ zeptal se jej Bracegirdle.

„Šém a Chám ukořistili loď,“ sdělil mu Hornblower. „Lituji, že pan Bracegirdle nemůže říct to samé.“

Ale hlavní komisař eskadry, když mu Hornblower podával hlášení, měl komentář, na nějž ani Hornblower nedokázal najít odpověď.

„To mi chcete říci, pane Hornblowere,“ oslovil jej hlavní komisař, „že jste dovolil mužům jíst čerstvé hovězí? Jeden vůl denně pro osmnáct mužů? Na palubě musela být spousta lodních zásob. To byla zhýralá výstřednost, pane Hornblowere. To jste mě tedy překvapil.“