Přečtěte si pokračování z expediční dobrodružné plavby Boomerangu, začínající na arktickém ostrově Jan Mayen , vedoucí napříč Grónským mořem až do grónského Scoresbysundu, nejrozsáhlejšího fjordového systému světa a jednoho z nejodlehlejších míst světa.
Jan Mayen se s námi rozloučil majestátně a milostivě, neboť nám v plné kráse otevřel pohled na magický komolý ledovcový kužel Beerenbergu. Věřím, že až se tu budeme plavit někdy příště, bude doba více nakloněná mezilidským kontaktům s norskými polárníky, nežli tomu je letos.
Celou noc jsme pluli v pořádném náklonu na levobok a pěkně rychle. Vypadá to, že překonáme rychlostní rekord Boomerangu 170 NM za 24 hod. Celý den je zataženo a stále se ochlazuje. Venkovní teplota se už blíží k nule a v kombinaci s vysokou vlhkostí a větrem kolem 25 kn je to třeskutá zima. Na palubu se nám moc nechce a raději necháváme kormidlování na autopilotu a plavbu sledujeme z tepla salonu. Při tomto náklonu je salon dobře použitelný a tak tady sedíme, navigujeme, zapisujeme lodní deník a posíláme povinné reporty do Grónska, kde monitorují náš pohyb od doby, kdy jsme vypluli z Jan Mayenu. Kdo nemá službu buď spí anebo se dívá na nějaké filmy.
Kuchyňská hlídka – Honza – udělala na oběd skvělé placky. Vařit v tomto náklonu je věc opravdu nelehká a vyžaduje to obratnost, sílu a pozornost. Ideálním kuchařem by byla chobotnice, protože jednou rukou se potřebujete držet, druhou otevírat chladničku, třetí chytat to, co z ní v náklonu vypadává a čtvrtou vytahovat to, co na vaření potřebujete. A jelikož kuchař chobotnice není, musí u vytahování věcí z chladničky být alespoň dva lidé. Kryštof se ukázal být vynikajícím kuchyňským pomocníkem a objevuje v sobě nečekané schopnosti. Dnes, když přestala do dřezu téci mořská voda na mytí nádobí, prohlásil, že došla voda. Asi odliv 🙂
V podvečer se mezi mraky vyklubalo slunce a tak jsem se nabalil a vylezl na palubu. Nádhera! Valící se šedivé studené vlny, občasná sprška vodní tříště se přežene přes palubu a kolem nás předvádí svůj úžasný let osamělý buřňák. Sleduji jeho let, jak bez hnutí visí zavěšený v proudu vzduchu za zádí a pak pouze s minimálním náklonem těla se přenese na pravobok a letí kousek ode mne, Jeho černé oči jako tečky mne pronikavě pozorují a pak se snovým pohybem snese těsně k hladině a plachtí mezi vlnami. Je to fascinující pohled na buřňákův let. Obloha před námi se vyjasňujte a 60Nm daleko před námi se vynořuje nejasná kontura grónských hor. Poprvé vidím Grónské pobřeží na vlastní oči. Před 12 lety, při mé předchozí plavbě, jsme skončili v ledovém poli asi 120NM daleko od pobřeží a dnes máme volné moře a ještě takovouto úžasnou scenérii. Jak se rozpouštějí mraky, tak se kontury pobřeží vynořují stále jasněji a nízké slunce je výrazně prosvětluje.
S Kryštofem, který přišel na palubu za mnou, se společně kocháme tou podvečerní nádherou a točíme jako diví. Tady v Arktidě je většinou nízká oblačnost a tak si nečekané počasí pořádně užíváme. Po 10 hodině večer se sluneční kotouč zanořuje do moře a vykresluje na nebi dramatické červánky. Nebe, moře i paluba se odívají do měkkých pastelových barev poskytujících rozkoš každému fotografovi. Pohled, jež nikdy neomrzí.
Západ slunce v Arktidě se nikdy neomrzí
Poslední noc na volném moři proběhla klidně. Na noc jsme zmenšili plachty, jednak kvůli náklonu a také kvůli krám, které podél pobřeží očekáváme. Nechtěl bych mít jako první kontakt s Grónskem srážku s ledovou krou. Příklad Titaniku nás moc netáhne:-). Plujeme ostře proti větru (v rámci možností Boomerangu) v mírném levobočním náklonu. Dost nás snáší k jihu proud a je jasné, že se nám nepodaří připlout do osady Ittoqqortoormiit přímo, ale budeme muset křižovat. Nevadí, plavba je příjemná a blížící se pobřeží nabízí skvělou podívanou. Zasněžené hory na jižním pobřeží Scoresby sundu a protáhlý horský hřeben na severním pobřeží. V dálce vidíme nějaké bílé body na hladině před námi, nejspíše to budou plovoucí ledovce. Se zmenšující se vzdáleností masa plovoucího ledu postupně nabírá kontury. A my vidíme, že máme tu čest přichystat se na setkání s první ledovou dámou Grónska, již na naší plavbě potkáváme..
Blížíme se k velké bílé kře. Na dálku odhadujeme její výšku. Naše tipy byly od 20 do 10m a zblízka vidíme, že může mít na výšku nějakých 40m. Bílá masa ledu majestátně pluje oceánem a ve vlnění, které zmítá naší lodí, se ani nepohne. Je to naše první velká ledová kra a tak na to zíráme doslova s otevřenou pusou. Pomalu se blížíme a rozeznáváme uprostřed kry prasklinu, která spojuje podle barvy dva druhy různě starého ledu. Na jedné straně led zbarvený do modra a na druhé bílý led spojený průhlednou ledovou žílou sloužící jako lepidlo. Objíždíme kru a kocháme se. Je ticho, nefouká vítr, akorát mrtvé vlny pohybují lodí. Majestátní kra vypadá velmi stabilně, skoro se nechce věřit, že se každý moment může převrátit nebo rozpadnout. Honza startuje s dronem a natáčí neskutečné záběry. Vladimír diriguje drona a dron poslušně panáčkuje, létá a točí, to co má. Při druhém startu proplouváme kolem jedné stěny ledovce a když ji mineme a zatočíme za roh ledovce, za chvíli se ozve hřmění a ze stěny, vedle které jsme před chvílí pluli, se odtrhává obrovské množství ledu a sesouvá se do moře. Zvedá se vlna a během okamžiku je na hladině plovoucí masa ledu a ledové tříště pomalu se vzdalující od ledovce. Honza s dronem visí nad ledovcem a při první ráně sklápí kameru a natáčí trhající se ledovou stěnu. Je to neuvěřitelné, že při prvním setkání s ledovou horou se nám poštěstilo vidět, jak se trhá. Naplno prožitá hodina a půl a my pokračujeme v plavbě dál směrem k Ittoqqortoormiitu. Na motor, protože nám vypnuli vítr.
Míjíme mys Tobin, kde je na holém skalnatém kopci nasázeno několik mělo desítek domů, vypadajících jako krabice vyhozené na smetiště, hodně nevzhledná osada. O pár mil dál ale vidíme pěkné barevné domečky osady Ittoqqortoormiiti (což znamená „Tam kde žijí ve velkých domech“). Tuto osadu založil v roce 1924 dánský polárník Ejnar Mikkelsen, známý především z filmu Proti ledu (rozhodně doporučuji.). Připlouváme k osadě a hážeme kotvu v zátoce severně od osady, která je dobře chráněná proti plovoucím krám. Je to naše první kotviště v Grónsku a ještě nevíme, co můžeme očekávat. Tomáš s Honzou a Kryštofem jedou ve člunu na průzkum do osady a my s Vladimírem zůstáváme na lodi. Najednou tu nastává nádherný klid. Sedím v salonu, koukám z okna na moře, hory a kry a relaxuji. Vladimír se šel natáhnout a tak jsem sám, nikdo nemluví, a na nic nemusím odpovídat. Jdu si udělat kafe a opět usedám. Beru knížku a čtu si. Má relaxace ale netrvá moc dlouho, protože asi za hodinu jsou všichni zpátky. I tak to bylo super:-). Z osady se vracejí s tím, že je neděle a vše je zavřené. Ale mají tam obchod i policejní stanici. Bereme si ještě člun s Kryštofem a plujeme na břeh. Na nejbližším sněhovém jazyku si zavzpomínáme na dětství a předvedeme tam pekelnou koulovačku a pořádnou sněhovou rvačku. Já si myslím, že jsem vyhrál, ale Kryštof si to nemyslí:-). Pak ještě závody ve sjezdu po zadku po sněhovém poli směrem k moři. Tam jsem tedy prohrál na celé čáře. Bylo to jako za dětských let:-). A po sněhových radovánkách se jdeme projít po pláži, kde jezdí na čtyřkolkách nějací domorodci. Zastavuje se u nás jeden z nich s asi 10 letým synkem a ten v ruce drží kulovnici. Ptám se ho, jestli tu bývají medvědi. Říká že ano, že minulý týden viděli medvěda u letiště, asi 60 km odsud. Zní to strašidelně, ale 60 km je dost daleko. Projíždí kolem nás další čtyřkolky a všichni mají na zádech kulovnice. Už se kolem sebe začínám dívat trochu nervózněji. Přijde mi sice absurdní, že by lední medvěd běhal po pláži, ale přeci jen si říkám, že ty flinty domorodci nenosí jenom pro parádu. Je jasný, že zítra musíme pořídit flintu, jinak nebudeme nikde moci vylézt na břeh. Přes noc držíme hlídky, ale nic se nedělo a noc proběhla úplně klidně.
Naplout míle, stát se zkušenějším v oblasti námořního jachtingu a propadnou lodím nadobro pod vedením Master ocean kapitána Jiřího Zindulky. Připojte se k nám na jarní, podzimní a etapové kondiční plavby kolem Evropy, na které jen tak nezapomenete.
Dopoledne 22.8. vyráží komando ve složení Tomáš, Vladimír, Kryštof a já do osady na nákup. Tomáš má dlouhý seznam toho, co potřebujeme doplnit a hlavně potřebujeme flintu. Kluci mi nechtějí věřit, že flinty se tu prodávají v samoobsluze. Tak se uvidí. Samoobsluha je docela velká a slušně zásobená. Vedle zeleniny nad mrazáky s masem visí zavěšené kulovnice, asi 6 druhů. Jedna je česká ČZ. Tu si chceme koupit. Českou flintu umístěnou mezi chleby a mraženým masem. Je libo šišku salámu nebo kulovnici? A nevezmete si raději dvě? Snažíme se odchytit někoho, kdo mluví alespoň trochu anglicky a dokáže nám něco říci o vystavených zbraních. Velmi ochotné prodavačky říkají, že za chvíli někdo přijde. Tak si prohlížíme kulovnice a čekáme. Cena se pohybuje mezi 23-27 tis. Kč, což mi nepřijde moc. Nemám vůbec ponětí, kolik stojí kulovnice u nás. Přichází usměvavý mladý prodavač a doporučuje nám jinou flintu, nežli ČZ. Ta že prý je jen na ptáky a malá zvířata. Sundavá z věšáku kulovnici s pořádným průměrem. Říká, že je ta správná pro nás. Souhlasíme s ním a ptáme se, kde prodávají náboje. Bere nás ke kase a tam, ve skleněném regálu mezi žvýkačkami a cigaretami, jsou krabičky s náboji různých ráží. Do naší kulovnice jsou pořádně velké nábojnice. Říkáme prodavači, že bychom potřebovali někoho, kdo nám ukáže, jak se flinta ovládá a jak se z ní střílí.
Všichni jsme pacifisti bez zkušeností se zbraněmi. Akorát Tomáš vypadá, že nějaké malé zkušenosti přeci jen má. Zbroják ale nevlastní nikdo z nás. Ptáme se prodavače, jestli pro nákup potřebujeme nějaký doklad. Říká, že ne. Připadá mu to asi stejně absurdní, jako kdybyste se u nás v obchodě ptali prodavače, jestli potřebujete nějaké povolení na to koupit si kuchyňský nůž. Prodavač říká, že musí odjet na letiště, ale že se vrátí s někým, kdo by nás mohl naučit střílet. Asi za půl hodiny se vrací s bráchou Peterem, který umí anglicky celkem dobře a ten je ochotný nás naučit střílet a za 50 % ceny si od nás flintu po skončení naší plavby odkoupí. Ještě si flintu nekupujeme, protože bychom si ji raději půjčili, pro jistotu si na ni ale děláme rezervaci, aby nám ji někdo před nosem nevyfoukl. Kryštofa jsme vyslali člunem na loď, aby přejeli z Boomerangem na kotvu před obchod a přinesli tašky. Nakládáme vše do tašek, transportujme na loď a vracíme se na břeh navštívit CK Nanu travel.
Tam ale nikdo není, prý v 17.30, kdy připluje nějaká loď. V 17.30 jsme před kanceláří CK Nanu, ale stále zavřeno. Dává se tam s námi do řeči starší místní Inuita a dozvídáme se od něj spoustu zajímavostí. Pak přichází majitelka CK Nanu madame Mette Pike Barselajsen. Jdeme s Vladimírem do kanceláře a já sleduji, jak Mette nervózně zapíná a vypíná počítač, ale monitor se jí nerozsvěcí. A přitom potřebuje tisknout nějaké materiály pro turisty z lodi, která právě zakotvila. Vidím to jako skvělou příležitost pro nás, říkám ji, že na lodi máme specialistu na počítače a volám na loď, aby přijel Honza. Honza je tu za chvíli a počítač bleskurychle opravuje. Madame je vděčná a říká, ať přijdeme za dvě hodiny, to že bude mít již čas. Za dvě hodiny přicházíme, zařizujeme si půjčení flinty, kupujeme turistické mapy Scoresby sundu, nějaký informační leták a spoustu dalších věcí. Madame nechce nic zaplatit, že vše zaplatíme, až ji vrátíme flintu. Půjčení flinty na den stojí 150DKK (525Kč), takže na 12 dní nás to vyjde na méně nežli třetinu toho, co bychom zaplatili za novou flintu. V obchodě kupujeme náboje české značky Sellier&Bellot. Honza si sedá v kanceláři k počítači a trochu ho čistí a zrychluje, protože je evidentní, že již dlouho nedostal žádnou péči a je pořádně pomalý.
My ostatní zatím jdeme na sraz s Peterem, který nás má naučit střílet. Přijíždí se svou starou audinou přesně ve 20 hod., nakládá nás do auta a odváží na pláž, kde nás učí jak flintu nabíjet (je na 5 nábojů) a střílet. Flinta pořádně kope při výstřelu do ramene a za chvíli mám pocit, že mne do ramena kopnul kůň, jak mne bolí. Snažíme se trefit do hladiny malého jezírka a ukazuje se, že nejsme žádní ostrostřelci. Nejúspěšnější je Vladimír. Asi to bude tím, že často na něco míří přes hledáček své kamery. Peter nám vypráví o tom, že byl v Čechách, že navštívil Prahu a dokonce byl na Sněžce. Svět je malý:-). Vypráví o tom, jak jeho žena zastřelila medvěda (asi bude mít dost drsnou ženu. Když jsem ho zval na skleničku na loď tak řekl, že musí domů za ženou:-) a on pižmoně. Říkal, že pižmoně střílí každý rok, že na to má loveckou licenci. A že na medvěda je potřeba jinou licenci a tu má pouze 10 lovců z osady a ti ročně můžou zastřelit 25-30 ks ledních medvědů. Po střeleckých lekcích nás Peter odváží osobně před dům, kde nám ukazuje krásnou kůži pižmoně a ptá se, jestli ji nechceme koupit. Chce za ní pouze 1500DKK (5250Kč), co ale s ní? Pak nás vede do velikého mrazáku, kde má uložené dvě medvědí kůže. Jedna je z opravdu hodně velkého medvěda. Pak si s ním domlouváme na další den na večer pižmoni stejky, jež připraví jeho žena a vracíme se za Honzou k CK Nanu. Honza už má počítač dávno hotový a jelikož získal přístup na wifi, tak sedí před zavřenou kanceláří, užívá si připojení a dohání social media dluh za posledních 12 dní půstu.
Další den ráno se mi nechce vylézat ze spacáku. Vím, že mám od 7 hodin kotevní hlídku a jsem rád, že jsem již tak pěkně vyspaný a nikdo mne nebudí. Zdají se mi rozpustilé sny a já lenošíce prodlévám na lůžku. Jedna z mála nocí, kdy můžu spát bez přerušování. Pak už mi to ale přece nedá a vstávám. Není možné, aby ještě nebylo 7 hod.. A opravdu, není to možné, protože už je 9 hod. Vladimír už za sebou má ranní koupel v moři, ani na mě nepočkal. Co mne ale trápí je, že řetěz nočních hlídek se někde přerušil. Když jsem šel v noci spát, Vladimírovi zrovna končila hlídka a měl nastupovat Tomáš. Já si to nezkontroloval, protože to je automatické, že ten kdo končí, budí následujícího člena hlídky. A tady se řetězec hlídek přerušil. Vladimír nevzbudil Tomáše, protože mne viděl sedět v salonu. Já nevzbudil Tomáše, protože jsem neměl hlídku a měl ho vzbudit Vladimír. Šel jsem spát a spal jsem blaženě celou noc a se mnou celá posádka. Naštěstí spal i vítr a díky tomu necestovaly ani kry, ani Boomerang. Ale příště bychom takové štěstí mít nemuseli. To už se nesmí opakovat!
Je magicky nádherný slunečný den. Vzdálené hory vypadají v průzračném studeném vzduchu na dosah ruky. Sluníčko dnes vytáhlo do boje se zimou pořádnou dávku trumfů. V závětří se dá opalovat v tričku s krátkým rukávem. My ale dnes čas na opalování nemáme. Nádherné počasí musíme využít k natáčení. Vladimír s Tomášem sedají do člunu a Kryštof je odváží na břeh. Vladimír si staví kameru na stativ někde kousek nad mořem a Tomáš jde koupit 3 krabičky nábojů a pak jde vyjednat do školy možnost natáčení a rozhovorů s učiteli. A nám na lodi začíná pořádná otročina. Zvedáme kotvu, kličkujeme mezi loděmi, které dnes připluly a z kanálu 72 se na nás začala snášet nekonečná řada příkazů ze břehu od kamery – plujte doleva až k tomu mysu, tam se otočte plujte doprava až tam k této lodi, teď plujte proti mně, teď vytáhněte plachty, atd. Na našem komunikačním kanále 72 komunikovalo několik dalších lodí, ale ty si raději přeladili na nějaký méně frekventovaný kanál. Když jsme se trochu vzdálili z dosahu Vladimíra a mířili jsme k nejbližší větší kře, samozřejmě tak, abychom byli na jedné ose kamera, loď, kra, dopřáli jsme s Honzou sluchu tvořivosti nejmladšího člena posádky Kryštofa, abychom ho vypustili na kru. Je to kra uvízlá na dně, tedy se moc často nepřevracející. Kryštof si přichystal samodomo cepíny ze šroubováků, jež si malými gumicuky přivázal k zápěstí, aby je neztratil, obul si holinky, zatáhl manžety na nohavicích, nasadil vestu, my si přichystali kruh s lanem k okamžitému hození a začali jsme se blížit ke kře za účelem jejího dobytí, obsazení a odebrání vzorku ledu do whisky.
Jak jsme ale připluli na dosah, vidíme, že ledová kra je opravdu ledová a to tak, že ledový povrch byl zcela hladce sklovitý a udržet na něm by se dalo snad pouze s opravdickými mačkami a cepíny a ne s tou naší maškarádou:-). Pomalu se vzdalujeme od kry a jsem rád, že na ni Kryštof nevyskočil. S 99% pravděpodobnosti by následovala koupel za plného slunce v moři vyhřátém na 3 stupně. Brrrr. Při plavbě zpět volá Tomáš, že se mu podařilo s velkými obtížemi a po několikerém odmítnutí domluvit ve škole rozhovor s jednou mladou dánskou učitelkou, která na vlastní nebezpečí přistoupila na rozhovor s cizinci. Všichni se zde před začátkem školního roku (začíná za 3 dny) bojí covidu. Mladá dánská učitelka souhlasila s rozhovorem ale pouze mimo kameru. A to Vladimíra tak rozladilo, že odmítl přerušit natáčení lodi, moře, ledovců, přístavu a všeho toho, co nádherný den nabízel a Tomáš musel jít do školy rozhovor zrušit. Byla to škoda, nejspíše bychom se dozvěděli spoustu zajímavých informací o školství v Grónsku a o tom, jaké inuitské děti jsou. Po návratu do přístavu jsme zakotvili blíže ke břehu, abychom nemuseli jezdit daleko člunem, protože jsme potřebovali doplnit již prázdný tank na pitnou vodu. Obsahuje 160 litrů a už zbývalo pouze trochu vody na dně. Vylili jsme do něj všechny kanystry a lahve a Kryštof s Tomášem je pluli na břeh naplnit. Mezitím, co jsme filmovali, přístav se zaplnil loděmi. Na kotvě tu stál velký třístěžňový škuner, polská plachetnice, dva dřevěné dvojstěžníky z Husaviku na Islandu a jeden islandský rybářský kutr. Všechny s turisty na palubě. Z jednoho člunu na nás volal Čech sloužící na islandské lodí jako posádka. Kluci doplňují vodu a Honza šel k benzince na druhé straně osady koupit 10 litrů benzinu do přívěsáku. Šel bez flinty, tak snad se vrátí celý. Ono totiž právě od benzínky minulý týden museli zahánět ledního medvěda, jež asi chtěl dočerpat pohonné hmoty a škrábal se tam z moře. Leč na pohonné hmoty skoupí Inuité ho zahnali zpátky do moře střelbou. Asi si zapomněl vzít kreditku. Honza si ale kreditku vzal, na medvěda nenarazil a benzin přinesl. Malá potíž při návratu ale přeci jen nastala. Honza na palubě zjistil, že nemá vestu, kterou si nechal viset na zábradlí na molu. Teď tam ale žádná nevisela. Nelenil, sedl do člunu a zamířil zpět na břeh, kde u mola potkal tři Němce z výletní lodě. Dva z nich měli vesty se znakem své lodě a třetí měl vestu nápadně se podobající té naší. Honza se jich ptá, jestli neviděli jeho vestu a významně se díval na Němce oděného do jeho vesty. Ten ji neochotně sundal a přitom brumlal něco o tom, že se musel splést.
Po návratu Tomáše na palubu jsme se dozvěděli, že na holandském škuneru má polovina posádky covid a ta polovina, jež ho dosud nemá, neohroženě vyrazila na břeh přátelit se s domorodci a nakupovat suvenýry do CK Nanu k naší známé Madame. .Někdo se ale asi někde prokecl, že loď je zamořená touto populární nemocí a domorodci, místo aby se kamarádili, se zamkli doma. Jak zklamaní asi museli být cestující z trojstěžníku, když se s nimi nikdo nechtěl bavit. Nakonec ale jeden domorodec přeci jen přijel a to v policejním autě a řekl jim, ať okamžitě vypadnou, což oni s menší, pravděpodobně nepředstíranou neochotou, učinili. Bohužel se ale díky nim i přítomnost nás ostatních jachtařů stala nevítaná a policista nám doporučil, abychom pro jejich i naše bezpečí odpluli. Museli jsme zrušit večeři domluvenou u Petera a jeho ženy, která už před 20 lety měla za uloveného ledního medvěda zářez do pažby. A kolik ulovila pižmoňů, to možná neví ani ona sama. A právě pižmoni maso mělo být ozdobou dnešní večeře, o kterou jsme přišli kvůli nezodpovědným koviďákům. Zvedli jsme kotvu a na nějaký čas opustili místo s krkolomným názvem Ittoqqortoormiit, kde jsme potkali spoustu zajímavých a milých lidí.
Jenom s genou na svižný ,předoboční vítr, míříme podél pobřeží k mysu Tobin, kde je pár domů a termální prameny. Ty termály nás extrémně lákají, bo po 14 dnech bez sprchy, pouze s občasnou koupačkou v ledovém moři, máme pocit, že musíme smrdět. Nikdo z nás to nedokáže poctivě posoudit, protože se nacházíme na stejné lodi, občas ale když vlezu po delším pobytu na palubě do podpalubí, cítím, že už to tu přeci jenom má takový výraznější odér. Pouze topíme a moc nevětráme, abychom neměli uvnitř ziminku. Za mysem Tobin zatáčíme do zátoky a vyhlížíme nějakou páru nad termálem. A nevidíme nic. Honza dokonce zapojil svou termovizí, bezvýsledně. Nedaří se nám nalézt ani zřídla v moři. Nakonec Honza vzlétá s dronem a díky němu nalézáme malé jezírko kousek od pláže. Je rozhodnuto, výsadek do termálů se bude konat. I Vladimír, jenž před chvílí prohlásil, že o nějaké termály nemá zájem, náhle změnil názor a chce se jít koupat. Jak se později ukázalo, ke své škodě, protože koupel se konala, ale jinak, nežli čekal. Spustili jsme kotvu na dno a člun na vodu a Kryštof s Honzou a Vladimírem odpluli na břeh. Doprovod jim dělala kulovnice s náboji, poprvé nasazená do ostré akce. Několik lidí nás varovalo, že jestli někde, tak na mysu Tobin medvěda potkáme a flintu že musíme mít i v termálu. Asi se tam chodí koupat i medvědi:-). Během toho, co se člun vzdaloval od lodi a blížil se k pláži, jsem dalekohledem projížděl břeh a hledal jsem jakýkoliv podezřelý pohyb. Žádného ledního medvěda lačnícího po mé posádce jsem neviděl, zato jsem viděl vylodění neohrožených výzkumníků. Jakmile se člun dotkl pláže, Honza vyskočil ze člunu a držel ho, pak vyskočil Vladimír, leč jedna noha mu uvízla v laně ve člunu a on se rozplácl do vody jako pavouk, v ruce stále svíraje nad hladinou kameru a tašku s foťákem. Během okamžiku měl mokrou celou horní polovinu těla. Holínky zůstaly v suchu:-). Vladimír se zvedl z vody a s výhledem na brzkou koupel v termálu hrdinně zcela mokrý pokračoval k jezírku. Hrdinství ho přešlo, když se ukázalo, že jezírko je asi stejně termální, jako moře. Další hledání termálu bylo odsunuto na neurčito, a následoval rychlý návrat na loď. Vladimír se převlékl a uložil se do spacáku, aby nabral ztracené teplo. Po neslavném hledání termálů jsme zvedli kotvu, opustili mys Tobin a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím v hlubinách Scoresbysundu.
Noční plavba na zaďák za slabého větru na motýla je líně poklidná. Rychlost zřídkakdy dosáhne 5 uzlů, ale nikam nespěcháme. Můžeme se tak na plachty vléci podél vysokých zasněžených vrcholků s ledovci a ledovcovými splazy tekoucími do moře. Noc je jasná a hodně světlá a díky tomu je kličkování mezi ledovcovými horami v sundu bez problémů. Nad ránem vítr skoro ustává, tak pokračujeme na motor. Z postele mne vytáhlo pískání alarmu motoru, že nechladí. Honza již s termokamerou míří do motorárny a měří teplotu výfukového potrubí, kde je teploměr sondy umístěný. Teplota je vyšší, ale motor chladí dobře a voda stříká z výfuku, jako obvykle. Raději ale vypínáme pravý motor a dál pokračujeme na levý. Voláme satelitem kamarádovi Milanovi, aby nám poradil, co vše zkontrolovat. Potvrdil náš názor, že motor je v pořádku a že bude asi vadná sonda teploměru. Sondu jsme tedy proměřili a opravdu je vadná a musíme ji vyměnit.
Když whisky, tak jedině na ledu .. 🙂
Před polednem doplouváme do Viking sundu a pohled na ledovec Breder nám vyráží dech. V dálce na konci fjordu je obrovský ledovcový splaz, kterým se ledovec sune do moře. Celý fjord je posázený ledovými krami a my si mezi krami hledáme cestu a na malý plyn se propracováváme k čelu ledovce. Nemáme ponětí, jak je daleko. Mapa je takřka k ničemu a to jak papírová tak elektronická. Chybí tu hloubky a rozměry fjordu na mapě neodpovídají realitě. Pouze odhadujeme svou vzdálenost od čela ledovce. Je nádherný slunečný den, vzduch je studený a průzračný s úžasnou dohledností. S přesně tou dohledností, kdy se vám zdá, že hory vzdálené 100 km jsou kousek od vás. A tak i ledovec, který se zdá být kousek od nás, se vůbec nepřibližuje. Po více jak hodině plavby v ledovém poli už jsme tak daleko, že kry jsou všude kolem nás a dál plout nedává smysl. Možná bychom ještě půl míle popojeli s rizikem, že nám led poškodí šrouby, k čelu ledovce bychom se ale stejně zdaleka nedostali. Nevadí, i tak je pohled na ledovec úchvatný a scenérie vysokých hor dokreslená plovoucím ledem všude kolem nás vytváří správnou filmařskou a fotografickou kulisu. Honza létá s dronem, Vladimír pobíhá s kamerou a já si vybírám vhodnou kru, do které najedu přídí. A pak se k ní přivážeme. Nejprve najíždím pomalu mezi dvě kry, ale ty se rozestupují a my proplouváme mezi nimi. Pak si vybírám další kru, která má na sobě vybrání tvaru V, přesně pro naši příď. Pomalu ke kře připlouváme a najíždíme na ni přídi. Boomerang se na kře trochu nadzvedává a Kryštof přehazuje lano přes kus kry a fixuje ho na předním vazáku. Jsme s krou pevně spojení a Kryštof chce vystoupit na kru. Vyzbrojuje se jedním šroubovákem jako cepínem a opatrně vystupuje na kru. Kra drží, neobrací se ani nevyvádí žádné jiné čertoviny. Také vyskakuji na kru a procházím se po ní. Sleduji přiď Boomerangu z kry, pohled, který jsem ještě neviděl. Honzu napadá, že si nasadíme kraťasy a tričko a dáme si na kře sklenku whisky s ledem z kry. Skvělý nápad, Za chvíli stojíme na kře, já dloubu nožem kousky ledu do whisky (Telisker z Isle of Skye) a připíjíme si celá posádka na zdar plavby a fotku posíláme kamarádům, aby nám mohli závidět:-). Když už máme kraťasy, tak navrhuji, že si půjdeme mezi kry zaplavat. Vladimír se chytá hned a ostatní nereagují. Jdeme s Vladimírem do plavek a Kryštof se ptá, jestli si myslím, že to dá. Jasně že to dá. A tak i Kryštof jde do plavek. Tomášovi připomínám, že při dubnové plavbě kolem Anglie si s námi byl také zaplavat, tak ať teď netrhá basu. A tak i Tomáš jde do plavek a postupně lezeme do vody a plaveme kolem lodi mezi malými krami.
Sportovní plavba na Boomerangu ve Scoresbysundu, Nordvestfjord, obrovská ledová kra.
Je to dost studený, ale v podstatě mi voda přijde pekelně studená, ať má 10 stupňů nebo 2. Do moře vlezl i Kryštof s kamerou a dělá si selfíčka:-). Přesně v duchu své zásady „Co nenasdílím, to se nestalo“. A Honza kolem létá s dronem a všechny nás točí. Jdu do vody ještě jednou a je to SUPER! Sluníčko tak hřeje, že ani nespěchám s utíráním a oblékáním. Po koupali je čas na oběd a ten dnes připravuje Kryštof. Zcela bez pomoci. Udělal čínskou polévku a s Tomášovou asistencí skvělé těstoviny s omáčkou. A po obědě následuje káva na palubě. Kdo může říci, že pil kávu mezi ledovými krami u ledovcového splazu? Vše, co děláme, probíhá vždy pod dozorem někoho z posádky, kdo sleduje moře a okolní kry, jestli se k nám neblíží nějaký lední medvěd a kulovnice je vždy připravená na dosah ruky. A jelikož jsme pořád hodně nezkušení střelci, věnujeme nějaký čas odpoledne střelbám. Každý si nabije jeden zásobník a ostřelujeme terče na okolních krách. Náš výkon se od první střelby výrazně zlepšil. Žádní ostrostřelci z nás ale stále ještě nejsou. Ozvěny výstřelů asi trochu rozhýbaly ledové pole a tlumené rány a praskání převracejících se ker zesílilo. Pozdě odpoledne se začínáme prodírat ledovým polem zpět na výjezd z fjordu a míříme do vedlejšího fjordu, kde nejsou kry, abychom hodili kotvu na noc. Fjord je na elektronické mapě tak nepřesně zakreslený, že jezdíme půl míle po břehu. Na papírové mapě to vypadá obdobně. Žádné údaje o hloubce. Mapy nám zde jsou celkem dost k ničemu. Není jednoduché najít plac na bezpečné zakotvení. Hloubky jsou buď kolem 50 m anebo se prudce mění od 15 m až skoro k nule. Po více nežli 1,5 hodině konečně nacházíme místo s 15 m hloubkou, kde hážeme kotvu a zůstáváme na noc. Z tohoto místa mám dobrý pocit, můžeme se otáčet na kotvě a nikam nás to nezanese. Máme za sebou neskutečně krásný den nabitý zážitky a těšíme se na ty další. A jsme z toho všeho pořádně unavení. Kontroluji rozdělení kotevních hlídek, dáváme si večeři a sklenku vína a hurá do postele, nežli budeme muset vstávat na hlídku.
Galerie fotek z první části plavby fjordem Scoresbysund
Autor textu: Jiří Zindulka
Fotografie: Jan Staněk, Vladimír Šimek, Kryštof Zindulka
Video: Jan Staněk
Naplout míle, stát se zkušenějším v oblasti námořního jachtingu a propadnou lodím nadobro pod vedením Master ocean kapitána Jiřího Zindulky. Připojte se k nám na jarní, podzimní a etapové kondiční plavby kolem Evropy, na které jen tak nezapomenete.
Dobrodružná plavba lodí norskými fjordy z Tromsø na arktický ostrov Jan Mayen
Přečtěte si zápisky kapitána Jiřího Zindulky z expediční dobrodružné plavby začínající v…
Mor a karanténa na palubě lodi jejího veličenstva
Titulární poručík Hornblower seděl v záďovém prostoru dlouhého člunu vedle pana Taplinga z diplomatických…
